V zemi dlouhého bílého mraku

Pokud by mořeplavec James Cook objevil Nový Zéland dnes a ne před více než dvě stě lety, asi těžko by vylíčil jeho obyvatele jako agresivní bojovníky a lidožrouty, jako tomu bylo v dávné minulosti. Skutečnost je dnes spíše opačná a měli-li bychom Nový Zéland charakterizovat jen několika slovy, je to především země přátelská a otevřená. Na Nový Zéland jezdím jako fotograf a průvodce již dvacet let a proto si uvědomuji, že vtěsnat na několik stránek vše podstatné z této pestré země představuje nadlidský úkol.

Abychom se vyhnuli napnuté letní turistické sezoně, vydali jsme se k protinožcům v neobvyklý čas během jejich zimy. V době, kdy Středoevropané vyhledávají prosluněné pláže, aby se oddávali hřejivým paprskům, zdálo by se podivínské vyrazit do země sevřené mrazy a deštivým počasím. Na Nový Zéland jsme tak odjížděli počátkem července a zatímco rozpálený asfalt na Ruzyni se lepil na naše podrážky, v batozích jsme měli zimní bundy a vlněné čepice…

Zimní pohádka u protinožců

Většina návštěvníků Nového Zélandu vyhledává tuto zemi během naší zimy a využívá tak teplého léta jižní polokoule. I já jsem několikrát takto do země kiwi vycestoval, lákalo mě ale, jaké to tam bude v zimě. Turistická “mimosezóna” má přeci jenom spoustu výhod – málo tiristů, nízké ceny, prázdné hotely, levné letenky,… Kromě toho mě jako fotografa lákala zimní nálada a celodenní nízké slunce, tolik vhodné k fotografování. Nakonec jsme si zimu na Novém Zélandu užili a jedinou podstatnou nevýhodou bylo studené moře a velmi krátký den.

Auckland naši malou skupinu přivítal sluníčkem a příjemnou teplotou sedmnácti stupňů. Po následující tři týdny to byl ale teplotní rekord a kraťasy tak zůstaly nedotčené na dně batohu. Protože většinu času jsme se rozhodli strávit na přece jenom teplejším Severním ostrově, proslulém sopkami a termálními prameny, hned první den míříme na poloostrov Coromandel, na jehož východním pobřeží leží domorodcům dobře známá pláž “Hot Water Beach”. Do hostelu v Hahei přijíždíme již se soumrakem a bez dlouhých cavyků fasujeme od majitelky dva rýče a vyrážíme na pláž. Už z dálky prozrazují termální prameny chomáče páry, dobře viditelné v mrazivém povětří. Spolu s několika dalšími výletníky hledáme v písku horký pramen a kopeme si mělký bazén, který se vzápětí plní horkou vodou. Příboj Pacifiku zlověstně hučí, nebe už je docela tmavé, a my si přitom hovíme pěkně v teploučku!

Byť je Coromandel „jen“ polostrov, v mých očích představuje jakýsi „ostrůvek skutečného Zélandu“. Pouhých pár hodin od novozélandské metropole tu najdete prastaré obří stromy kauri, rozbrázděnou a dramatickou krajinu se šotolinovými silnicemi a divoké skalnaté pobřeží. Život, jakoby se tu zastavil, tady domy a auta nezamykají a ve stánku u silnice vám maorka naservíruje fisch&chips zabalené ve včerejších novinách.

Naším dalším cílem je národní park Tongariro ležící v centru Severního ostrova. Pověsti o zdejším vrtkavém počasí ani tentokrát nezklamaly, a tak nás po dva dny v horách provází vichřice. Díky tomu nemůžeme vyrazit na proslulou túru “Tongariro Crossing” a bereme za vděk několika kratšími výlety v okolí sopky Ruapehu. Parkoviště u informačního centra ve Whakapapa puká ve švech, zimní lyžařská sezona je totiž v plném proudu a o pár kilometrů dál leží největší lyžařské centrum Nového Zélandu. Jsme jedni z mála, kdo namísto lyží vytahují z auta pohorky. Vyrážíme ke kráterovým jezerům Tama a obdivujeme kontrast svěže zeleného lesa a zasněžených hor v pozadí. Cestou zastavujeme u vodopádů Taranaki falls a obdivujeme ledový povlak na zelených lístcích okolních keřů. Uvědomuji si, že díky vždyzelené polynéské vegetaci tu zima vypadá opravdu exoticky – takové kontrasty bílého sněhu se zelení stromů a květin nenajdeme nikde jinde na světě!

Výšlap na vulkán

O pár dnů později přejíždíme na západ Severního ostrova, kde leží osamocená sopka Taranaki. Podle maorské pověsti sem vulkán doputoval právě z oblasti n. p. Tongariro, když prohrál spor o milovanou sopku Pihanga s mocným sokem Tongarirem. Že příroda na Novém Zélandu ve své štědrosti nešetřila, to ví dnes díky filmové trilogii „pána prstenů“ snad každý. Koneckonců, když už jsme zabrousili do filmového světa, tak i film s Tomem Cruisem „Poslední samuraj“ byl točen z velké části na Novém Zélandu – holywoodští filmaři se rozhodli zvolit jako ideální pozadí pro svoje scény právě okolí sopky Mt. Egmont, jíž domorodí maorové neřeknou jinak než Taranaki. V nejdeštivější oblasti Severního ostrova nám svítí slunce a nebe je zcela bez mráčků. Máme štěstí na počasí, neboť podle Novozélanďanů je sopka málokdy vidět. Jak mi kdysi říkal jeden domorodec: když není sopka vidět, tak prší; když je vidět – tak bude pršet!

Nejpopulárnější aktivitou v oblasti Taranaki je bezesporu pěší turistika. Hora leží v národním parku „Egmont,“ ve kterém najdeme bezpočet turistických tras, od několikaminutové procházky k vodopádům, až po vícedenní túry. Oblíbený celodenní výstup na 2715 metrů vysoký vrchol vulkánu sice důkladně prověří fyzické schopnosti, ale kruhový rozhled z hrany kráteru rozhodně stojí za tu námahu. Ne nadarmo se proto Taranaki pyšní primátem nejnavštěvovanější novozélandské hory! Výstup představuje zhruba pět hodin cesty na vrchol a bezmála dva kilometry převýšení. Cesta zpočátku prochází hustým lesem s porosty exotických podokarpových stromů, jejichž pokroucené větvě vytvářejí doslova neproniknutelný zelený deštník. Tyto stromy zde rostou již šedesát miliónů let a patří tak k nejstarším druhům na světě.

Za ranního mrazu a ve tmě vyrážíme k vrcholu sopky a pod jižním křížem stoupáme hustým lesem stále vzhůru. Naše boty drtí zamrzlé kaluže a tu a tam se otřeme o jinovatkou pokryté větve staletých stromů. Po hodině opouštíme hranici lesa a zmrzlým sněhem pokračujeme výš a výš. Naši cestu ukončuje ledem pokrytý svah, na který bychom potřebovali mačky a cepíny. Jsme ale i tak dost vysoko na to, abychom mohli obdivovat nezapomenutelný východ slunce a pohled na sto padesát kilometrů vzdálený vrcholek nejvyšší sopky Nového Zélandu, Mt. Ruapehu.

Nejhezčí pobřežní túra

Po dvou týdnech putování přejíždíme lodí na Jižní ostrov a těšíme se na národní park Abel Tasman. Tento nejmenší národní park Nového Zélandu pojmenovali po holandském mořeplavci, který v roce 1642 jako první Evropan připlul k Novému Zélandu a v těchto místech zakotvil svoje dvě lodi. Krajinu porůstají husté pabukové lesy, na šťavnatých plodech stromů a keřů se živí spousta druhů ptactva a na pobřežních skalách můžeme spatřit odpočívající lachtany. Park proslul svými dlouhými písečnými plážemi, které sem v létě přitahují tisíce turistů. V té době na moři burácejí motory člunů, pláže jsou přecpané výletníky a v turistických chatách to hučí jako v úlech. Z těchto důvodů jsem se nikdy nevydal na známou a velmi populární túru “Abel Tasman Coastal Track”. Až teď, v zimě, kdy namísto čtyř set lidí tu denně projde stěží dvacet poutníků, má podle nás smysl se na tuto třídenní trasu vydat.

Do parku přijíždíme od jihu, úzká pobřežní silnice končí v bohem zapomenuté osadě Marahau. Sem jsem se vždy těšil a návraty mě nikdy nezklamaly. Málokteré místo na Zélandu mě oslovilo tak, jako zdejší údolí s pohodovými lidmi a nádhernou pláží. Na úplném konci příjezdové komunikace stavíme stany v kempu a jdeme do kavárny, jejíž český majitel tu čepuje plzeňské pivo. Jirka patří mezi neotřesitelné konstanty mých opakovaných návštěv Nového Zélandu – zatímco některá romantická místa postupně zanikají nebo se mění pod vlivem pokroku a turistiky, Jirka a jeho hospůdka na konci světa s výhledem na moře jsou tu pořád…

Naše očekávání se splnilo, kemp v Marahau zeje prázdnotou a na túru se následující den vydáváme sami. V plánu máme tři dny putování do osady Totaranui, odkud se vrátíme lodním taxi zpět k autu. Sluníčko a nádherné pláže nás po chvilce chůze svádějí k pobřeží, takže si to mašírujeme žlutým pískem až do chvíle, kdy se před námi objevuje zátaras v podobě hluboké zátoky. Nechce se nám vracet, takže zouváme pohorky a mořskou úžinu brodíme na druhou stranu. Koneckonců, v následujících dnech budeme muset naše putování sladit s přílivem a odlivem, protože velká část trasy vede zkratkami po plážích a je schůdná jen za odlivu. Odpoledne přicházíme k chatě Anchorage, kde budeme spát. Zatímco v létě tohle místo doslova praská ve švech, dnes jsme tu sami. Využíváme počasí a podmínek a v písku si vaříme skvělou maorskou specialitu hangi.

Následující dny potkáváme jen pár dalších trampů a na chatách spíme sami. Dokonce máme štěstí na počasí a celé dva dny nám na cestu svítí sluníčko. Díky vylidněnosti si vychutnáváme samotu pobřeží, panenských pláží a sbíráme velké lastury mušlí, v létě již beznadějně vysbírané. Poslední úsek cesty vede přes zátoku Awaroa, kterou můžeme překročit jenom za odlivu. Ten nastává brzy ráno, takže musíme ze spacáků za tmy. S čelovkami na hlavě postupujeme pomalu pískem napříč zátokou. Obcházíme ostrůvky chaluh a v šeru se snažíme vyhnout odlivovým jezírkům a jiným pastem. Jde to pomalu, ale nakonec se suchou nohou dostáváme na druhý břeh. Člun v Totaranui není daleko a my se už těšíme k Jirkovi na jeho guláš s knedlíkem!

Text a foto © Jan Hocek