Reunion není pro plážové povaleče!

Aniž bychom podceňovali geografickou vyspělost čtenářů, při vyslovení jména Reunion bude možná velká část tápat v určení byť jen přibližné polohy tohoto místa. Ostrov Reunion přitom patří do Evropské unie, byť leží uprostřed Indického oceánu, mezi Madagaskarem a ostrovem Mauritius. Díky úžasné pestrosti zdejší tropické přírody, vysokým sopkám a stovkám vodopádů se mu také přezdívá „Havaj Indického oceánu“.

Na rozdíl od Havajských ostrovů nebo sousedního Mauricia tu ale nenajdete mnoho bělostných pláží a nádherných lagun, ani velké hotely nebo all inclusive resorty – Reunion zkrátka není destinace pro plážové povaleče, na své si tu naopak přijdou milovníci poznávání, vyznavači trekingu, baťůžkáři nebo cestovatelé s aktivním programem.

Tropický treking tamaryškovými lesy

Hodně návštěvníků na Reunion směřuje s pohorkami a batohem. Byť ostrov měří napříč jen 60 km, zdejší příroda mu nadělila přírodních krás vrchovatě. Tady můžete týdny putovat od horské chaty k chatě, zlézat vulkány, prodírat se tamaryškovými pralesy a kochat se pohledy na vodopády. Jedna z oblíbených tras nás zavedla z městečka Hell Bourg na hranu Cirque Salazie k chatě Gite Belouve. Výstup jsme zvládli pohodlně za 2 hodiny a cestou ochutnávali zrající plody guávy, obdivovali ohromné bromélie nebo stromové fuchsie. Od hrany jsme pokračovali dále unikátním tamaryškovým lesem se stromovými kapradinami k vyhlídce na Trou de Fer. Do této ohromné díry padá desítka vodopádů a jedná se o jednu z nejúchvatnějších vyhlídek na ostrově.

Většina tras vede po okrajích prastarých kalder, nazývaných zde „cirques“ a budete se tak muset připravit na velká převýšení – nejvyšší hora ostrova, Piton des Neiges, totiž měří úctyhodných 3070 m. Výstup na tohoto rekordmana trvá většinou 2 dny: nejprve vystoupáte z městečka Cilaos do chaty Caverne Dufour, tady přespíte a druhý den dojdete na východ slunce na vrchol.  Přivstat si ve zdejších horách se opravdu vyplatí, vrcholy Reunionu totiž pravidelně kolem 11 hodiny zahalí čepice bílých mraků

Na nejaktivnější sopku Indického oceánu

Vrchol trekingu na ostrově ale znamená oblast sopky Piton de la Fournaise. Tento aktivní vulkán se tyčí do výšky 2631 m a fascinuje zejména svým vrcholovým kráterem o průměru 1 km. Kdo chce vystoupit na vrchol, musí vyrazit velmi časně, neboť východní svahy sopky patří k nejdeštivějším místům na světě a pršet tu začíná většinou v poledne. My jsme přespali v chatě Gite du Volcan, která leží ve výšce 2250 m, jen 20 minut od hrany vnějšího kráteru sopky.

Vyrážíme v půl sedmé a zakrátko sestupujeme na dno kaldery, kterou pokrývá šedohnědá láva. Vypadá to, jako bychom šli po upečeném kakaovém koláči. Utuhlé „těsto“ je rozpraskané a štěrbinami se na světlo derou zelené keříky zápasící o život v nevlídném vysokohorském prostředí. Hrana kráteru a vrchol se rychle přibližují a za necelé 3 hodiny stojíme na hraně propasti.

Hledíme do obrovské, 300 m hluboké jámy a sledujeme dým unikající ze sopouchů. Poslední velká erupce tu proběhla v roce 2007, kdy se kráter zvětšil a propadl o několik desítek metrů. Nad hlavami nám krouží několik helikoptér s turisty, kteří mohou obdivovat symetrický kráter z ptačí perspektivy.

Nejlepší kaňoning na světě

Povrch Reunionu je rozbrázděn desítkami údolí, kaňonů a strží. Příroda tu tak vytvořila eldorádo pro vyznavače kaňoningu – adrenalinového sportu, jehož cílem je prolézání strmých kaňonů, průchod a plavání kaskádami nebo slaňování vodopádů. Když pomineme vzpomínaný Trou de Fer, který je považován za jednu z nejtěžších kaňoningových túr na světě, pak centrum kaňoningu najdeme v městečku Cilaos a jeho okolí.

My jsme se vypravili na relativně jednoduchý průchod potokem Fleurs Jaunes. Nejprve nás čekal půlhodinový výstup od parkoviště zpestřený via fermatou než jsme se dostali k potoku. Tady jsme se oblékli do neopřenu, nasadili horolezecké úvazky a helmy a se dvěma průvodci se vydali po proudu potoka. Záhy nás překvapil 20 m vysoký vodopád, který jsme slanili, následoval skok do vody, přeplavání několika jezírek a strmý kamenný tobogán, který jsme sklouzli po zádech.

Finále cesty završilo opět slanění, tentokráte úctyhodných 30 m až do jezírka pod vodopádem. Za 2 hodiny jsem sice urazili vzdušnou čarou pouhých 300 m, zážitek to ale byl neopakovatelný!

 

Na kole z 2.200 m k moři

Kdo rád jezdí na kole, najde na Reunionu ráj na zemi – tedy za předpokladu, že nemáte rádi rovinu, tu tady totiž nenajdete… Pomineme-li masochistické štreky, jako je například výšlap po silnici do Cilaos, pak jednou z nejoblíbenějších tras je sjezd z hrany Maido. Trasa měří 35 km, začíná ve výšce 2200 m a končí u moře.

Za rozbřesku vyrážíme minibusem po úzké asfaltce, která se kroutí plantážemi cukrové třtiny a kryptomériových lesů. Za hodinku asfalt končí na úžasné vyhlídce zvané Maido. Pod námi zeje obrovská kaldera zvaná Cirque Mafate s vesničkou, která je dostupná pouze pěšky nebo helikoptérou a nad ní se zvedá nejvyšší vrchol Piton des Neiges. Nejsme tu ale od kochání, a tak fasujeme sjezdové celoodpružené speciály a helmy a vydáváme se na cestu.

Jede s námi průvodce, trasu bychom totiž sami určitě nenašli. Nejprve klesáme po příjezdové asfaltce, pak odbočujeme na lesní cestu a ve stínu tamaryšků svištíme k moři. Jak klesáme, stoupá teplota a mění se terén i okolní porost. Původní tamaryšky vystřídají exotické stromy kryptomerie, následuje průjezd pastvinami mezi přežvykujícím dobytkem a nakonec se zanoříme do lánů cukrové třtiny. Po třech hodinách jsme dole u pláže a konečně ze sebe můžeme smýt pot a sopečný prach.

Text a foto © Jan Hocek