Cestovat s mrtvolami zakázáno!

Tentokrát nebude řeč o filmu, ale o skutečném Madagaskaru, o tom Madagaskaru, který stvořila příroda a nikoliv hollywoodští animátoři. Když se naskytla možnost na čtvrtý největší ostrov světa odcestovat, netušil jsem, co zajímavého tu kromě baobabů a lemurů můžeme vidět.

Skutečnost však předčila moje očekávání – Madagaskar je nejenom živoucí přírodní laboratoří se stovkami jedinečných rostlin a živočichů, je to také místo, kde původní obyvatelstvo tvoří přibližně 20 etnických skupin, které si dodnes zachovávají svoje tradice a zvyky. Věděli jste například, že v místních aerolinkách je zakázáno cestovat s mrtvolami? Toto kuriózní nařízení vyplývá z tradičního rituálu přesouvání těl mrtvých předků…

Kde se zastavil čas

Poznávání Madagaskaru je náročné na čas; především si musíme uvědomit, že jde o jeden z největších ostrovů světa (je větší než Francie) a komunikace tu jsou v naprosto dezolátním stavu. Jediná solidní asfaltka s hrdým názvem „Route nationale 7“ spojuje hlavní město Antananarivo s pobřežním Tulearem. Měří přibližně 900 km a ve skutečnosti vypadá jako špatně udržovaná okreska na které se stěží vyhnou dva autobusy. Provoz tu sdílejí šíleně přetížené minubusy se zebu-povozy, lidé na kole a občas se přežene stádo koz nebo zebu.

Naprostá většina dalších „silnic“ v životě neviděla asfalt a cestovat po nich je často rychlejší pěšky, či na tradičním „zebu povoze“, než autem. I proto je návštěva každého zajímavého místa na Madagaskaru vykoupena hodinami a často i dny drkocání v prachu a úmorném vedru. Plánování dovolené tedy vyžaduje dobrou přípravu a předem si musíte dobře promyslet kam se vydat a která místa oželet. Většina zájezdů se tedy zaměřuje právě na silnici RN7, jejíchž 900 km lze v pohodě absolvovat za týden.

Když už hovoříme o dopravě, nelze nezmínit dva extrémy Madagaskaru – jedním je místní letecká společnost Air Madagaskar, která podle mých zkušeností i referencí patří k nejhorším na světě. Ze čtyř letů, které jsem s nimi absolvoval, ani jeden neproběhl normálně, půl dne zpoždění je záležitost, kterou nikdo neřeší. Bohužel tu mají monopol a jsou také dost drazí. Všechny místní lety je tedy třeba plánovat s dostatečnými rezervami na návazné spoje.

Druhou zajímavostí je nejběžnější dopravní prostředek místních – povozy tažené dvěma zebu (místní plemeno skotu s výrazným hrbem na hřbetu). Projeli jsme se na nich a na zážitek, kterak vozka líná zvířata poháněl strkáním prstů do řitních otvorů budu dlouho vzpomínat!

V ráji lemurů a chameleonů

Lemuři a chameleoni jsou vedle baobabů symbolem Madagaskaru. Lemury najdeme ve všech částech ostrova a nežijí nikde jinde na světě. Nejznámějším je Lemur kata, který je jako jeden z mála aktivní ve dne, naprostá většina z asi dvaceti druhů je aktivní v noci. Zajímavostí je původ jejich jména – lemuři se v noci hlasitě ozývají strašidelnými, lidský nářek připomínajícími hlasy, a protože staří pověrčiví Římané nazývali duchy zemřelých “lemures”, tak první Francouzi, kteří na Madagaskaru přistáli a uslyšeli naříkavé plačtivé hlasy, dali jejím původcům toto jméno.

Za lemury se můžete vydat například do národního parku Andasibe, ležícího přibližně 3 hodiny cesty na východ z hlavního města. Tady žije 11 druhů těchto poloopic a jejich pozorování patřilo k nejzábavnějším za celou dobu našeho pobytu. Zdejší „hošani“ se tu vůbec nebojí, takže jsme je museli doslova sklepávat z foťáků a kamer, abychom si je mohli vyfotit.

Madagaskar je také domovem přibližně poloviny ze 150 známých druhů chameleonů.V rezervaci Andasibe můžete také vidět jednoho z největších druhů těchto ještěrů, kterým je Chameleon parsonův (Calumma parsonii) nebo naopak jednoho z nejmenších, kterými jsou maličké brokésie.

Je smutnou skutečností, že původní pralesy dnes tvoří už jen ostrůvky chráněných území a jen těžko odolávají dalšímu drancování přírody. Těžba safírů, vypalování lesů, výroba dřevěného uhlí – to jsou hlavní důvody mizení přírodního bohatství Madagaskaru.

Safírová horečka

Jedním z nejnavštěvovanějších národních parků ostrova je Isalo, ležící u silnice RN7 nedaleko města Ranohira. Park je známý svými hlubokými kaňony, vápencovými formacemi a palmovými oázami. Tady se můžete toulat dny a obdivovat úžasnou krajinu s unikátní faunou i flórou. My jsme vyrazili na půldenní túru v oblasti Namaza, kde žijí 3 druhy lemurů, včetně toho nejznámějšího Lemura katy.

Před spalujícím sluncem tu chrání chladný stín převislých skal, které vytvářejí labyrinty kaňonů jimiž protékají čisté potoky. Když nás omrzelo škádlení a focení lemurů, došli jsme k nádhernému jezírku pod vodopádem, kde jsme odpoledne zakončili chladivou koupelí. Kousek odtud leží další proslulé místo, tzv. „Isalo window“. Skalní okno v pískovcové stěně láká svou fotogeničností a většina návštěvníků se tady nezapomene zastavit a vyfotit se na památku.

Jestliže v národním parku najdeme neporušenou přírodu, o kus dál naopak lidé přírodu drancují. Objev safírů v r. 1998 u městečka Ilakaka vedl doslova k safírové horečce. Oblast bojuje s kriminalitou a ničením krajiny jako důsledkem těžby těchto drahokamů. Viděli jsme na vlastní oči, jak chudí kopáči lopatami hloubí v písku jámy, často hluboké desítky metrů. Zatímco za pět dolarů denního výdělku tu riskují životy zasypáním na dně jámy, hned vedle můžete navštívit luxusní butik a nakoupit pár safírových šperků…

V trnitém buši

Řítíme se osmdesátikilometrovou rychlostí travnatou krajinou k západnímu pobřeží a zastavujeme u několika hrobek. Jsme na území kmene Bara – tito lidé sice žijí v neskutečně chudých poměrech, ale protože věří v posmrtný život, stavějí si exkluzivní hrobky. Zajímavým malgašským zvykem spojeným s uctíváním mrtvých je „famadihana“, jakási rituální exhumace. Několik let po smrti vyjmou příbuzní zemřelého ostatky ze země, zabalí do čistého hedvábí a ukazují, co je v rodině a rodné vesnici nového. Na konec této veskrze radostné události jsou ostatky definitivně uloženy do rodinné hrobky.

Jak se posouváme od východu na západ, mění se nejenom podoba místních obyvatel (kteří od asijských rysů přecházejí více do africké podoby) a také vegetace. Protipólem deštných lesů východu je suché jihozápadní pobřeží se zcela unikátním ekosystémem, zvaným trnitý buš. Krajinu tady porůstají pryšce, baobaby, akácie a další sukulentní rostliny, z nichž 90% druhů roste jenom zde a nikde jinde na světě!

Dominantními rostlinami jsou bezesporu baobaby, prapodivně tvarované stromy s tlustým kmenem a krátkými pokroucenými větvemi. Baobaby umějí skvěle odolávat suchu – v době dešťů jejich kmeny doslova nasáknou vodou jako houba a pak po měsíce odolávají suchu a vražedným vedrům. Nejznámější lokalitou je proslulá alej baobabů v Morondavě, ta je však špatně dostupná, takže my jsme navštívili baobabový les Reniala, který se nachází asi hodinu cesty od města Toliara.

Tady, u pobřeží Mosambického zálivu, můžete také smýt prach a pot po náročném cestování po Madagaskaru. Pláže u Ifaty lemuje několik kvalitních hotýlků, moře je čisté a teplé a několik vesnic okolo dotváří tu správnou atmosféru.

Text a foto © Jan Hocek