Jako pirát v Karibiku. Dva týdny na plachetnici jsou jako pět dovolených

Je to sen většiny jachtařů i „suchozemských krys.“ Tropické vody Karibiku, bělostné pláže lemované palmami, korálové útesy, stovky druhů rumu, rožněné langusty. Kdo by tomu dokázal odolat. Vypravili jsme se na plavbu mezi karibské ostrovy na stylové dvoustěžňové plachetnici a skutečnost daleko předčila naše očekávání!

Karibské moře můžete brázdit celé týdny a měsíce, my jsme však na plavbu měli dva týdny, a tak jsme z mnoha možností vybrali trasu z Martiniku na Svatou Lucii, Svatý Vincenc a Grenadiny.

Tato oblast leží v jižní části návětrných ostrovů Malé Antily. Zatímco korálová laguna Tobago Cays patří mezi pohádková místa jako vystřižená z reklamy na tropickou dovolenou, džunglí na Svatém Vincenci budete stoupat liduprázdnou stezkou na hranu kráteru vysoko nad mraky.

Z Martiniku na jih

Vyplouváme z Martiniku, kam jsme se pohodlně dostali přímým letem z Paříže. S kapitánem Radkem se vítáme v legendární restauraci Mango Bay a vzápětí se naloďujeme na jeho dvoustěžník, který se pohupuje v zátoce mezi mangrovy. Loď měří 17 metrů na délku a má dvě prostorné kajuty. Protože je nás šest, dva uléhají v prostorném salonu na gauč. Tašku s věcmi ukládám do skříně, kde většina bagáže zůstane netknuta do konce plavby. Zjišťuji, že pomyslný seznam zbytečných věcí pro Karibik má mnoho položek, oproti tomu to potřebné (plavky, pár triček, sandály, čepice, kartáček na zuby, pas a peníze) by se vešlo do malého batůžku.

Na jihu Martiniku, nedaleko Sainte-Anne, leží nádherná oblast pláží a slaných jezer. Ráno jdeme na výlet podél pobřeží. Z písku tu vyrůstají trsy tchýnina jazyku, krabi před námi prchají do děr a na písečných plážích nepotkáme ani človíčka. Teprve za poslední pláží se objevuje civilizace. V jednom ze stánků si dáváme čerstvou ovocnou šťávu vyrobenou před našima očima ze tří druhů ovoce a vyrážíme zpět k lodi.

Svatá Lucie

Před námi je přeplavba na Svatou Lucii. Vytahujeme plachty a nabíráme kurz k jihu. Fouká od Atlantiku, boční vítr 18 uzlů, podle kapitána takový „karibský vánek“. Zatímco v Chorvatsku při takovém větru pluje na plachty málokdo, karibští cruiseři to považují za normální stav. Výhoda pasátů spočívá v jejich pravidelnosti, nemusíte křižovat ani neustále měnit nastavení plachet.

Razíme cestu vlnami a před námi se postupně zvětšuje silueta hornaté Svaté Lucie. Potkáváme jednoho samotářského delfína, hejna létajících ryb a pozorujeme elegantní let terejů. Místní „boobies“ přišli na to, že jim naší lodí plašíme rybky a vrhají se vedle naší lodi střemhlav do vln. Jsou to dobří rybáři a také my doufáme, že něco ulovíme na nahozené návnady, které táhneme za lodí.

Kotvíme pod hornatým výběžkem Pigeon Island. Ráno si tam vyběhnu na východ slunce a obdivuji výhled i nádherné mraky na obloze. Po snídani vyrážíme na celodenní přejezd ostrova. Zatímco autem projedeme vnitrozemí a navštívíme hlavní město Castries, rumárnu, termální prameny a botanickou zahradu, kapitán přeplouvá k jihu ostrova, kde se večer zase setkáváme.

Nad naší zakotvenou lodí se zvedá přímo z moře do výšky 700 metrů masiv Petit Piton. Téměř kolmé skalní stěny této obří vulkanické zátky porůstají vegetací a spolu se sousedním „Velkým Pitonem“ tvoří hlavní ikonu celého ostrova. Oblast je chráněna UNESCO a kromě možnosti výstupu na vrcholy se můžeme vykoupat v termálech nebo obdivovat subtropický prales s bezpočtem druhů rostlin a ptáků

Výstup na sopku

Po pár dnech vyrážíme na další přeplavbu, směřujeme na Svatý Vincenc. Tento ostrov mě nadchnul snad ještě více než Svatá Lucie. Jestliže na Lucii bylo turistů opravdu málo, tady mám dojem, že jsme mezi potomky afrických otroků a domorodými kariby jediní běloši. Lidé jdou pohodoví, nikdo nikam nespěchá, prostě karibská pohoda.

Oproti chorvatským vodám nemáme problém zakotvit, kouzelných míst nacházíme spousta a plachetnic pomálu. Jednoho dne kotvíme v nádherné zátoce Walliabou Bay, kde se točil film „Piráti z Karibiku“. Hned vedle leží vesnice, ze které nám domorodci k lodi přivážejí tašku grepů a avokáda. Včera jsme za pár drobných koupili trs kokosů a tak mačetou usekávám špičku a při pohledu na zapadající slunce vychutnávám sladkou šťávu.

Když už jsme na Vincenci, chceme si užít pobyt na pevné zemi a vyrážíme na výstup na nejvyšší vrchol ostrova, kterým je 1 234 metrů vysoká sopka Soufriere.

Autem se dostaneme sotva do výšky tři sta metrů, pak už musíme pěšky po úzké stezce. Subtropická džungle se s nadmořskou výškou mění a připadáme si jako na exkurzi v botanické zahradě: bambusy, bromélie a mohutné květy helikonií vystřídají divoké banánovníky a stromové kapradiny. Pod vrcholem už stoupáme po rozbrázděných lávových polích porostlých jen trávou a nízkými keříky.

Stojím ve větru a neprostupné mlze a blízkost kráteru prozrazuje jenom typický pach sirovodíku. Oblékám větrovku a čekám, než se mraky protrhnou. Za dvacet minut konečně přichází modrá obloha a můžu obdivovat pohled na obrovský kráter, na jehož dně se zrcadlí hladina jezera.

Konečně Grenadiny!

To nejhezčí nás ale teprve čeká. Upluli jsme z Martiniku asi sto námořních mil na jih a před námi leží souostroví Grenadiny. Tento řetízek karibských ostrůvků patří administrativně pod Svatý Vincenc a když se podíváte na mapu, můžete si je představit jako pomyslný ocas létajícího draka vlající pod „tělem“ ostrova Sv. Vincenc.

Nejprve navštěvujeme ostrov Bequia, který je druhým největším z Grenadin. V původním jazyce Arawaků jeho jméno znamená „ostrov v mracích“, což mohu potvrdit, protože i my tady zažijeme jeden z mála zamračených dní. Vyloďujeme se u restaurace postavené z velrybích kostí. Ostrov býval proslulý velrybářstvím a doposud zde mají povoleno ulovit čtyři velryby ročně.

Za dva dny pokračujeme na Union Island, kde kotvíme v nádherné zátoce Chatham Bay. Pod stromy u pláže se choulí několik chatrčí obývaných domorodci, kterým tu opravdu nic nechybí. Kolem chýší jim rostou po celý rok banány, kokosy a chlebovníky a když potřebují nějaké peníze, prodají jachtařům nádherné mušle. Nám tu také nic nechybí, čerstvý chleba a buchty peče kapitán na lodi a večer si na lodi grilujeme ulovené ryby.

Mayreau je nejmenší obydlený ostrov Grenadin. Vážeme naši loď na bóji v jedné z nejhezčích zátok, co jsem viděl. Kotviště tvoří úzká písečná kosa s palmovým hájem zakončená malým kopcem.

Večer jdeme na langusty do místní restaurace. Domorodec, který si říká Black Boy, kdysi zarazil na pláži do písku několik kolíků, na to hodil střechu, smontoval pár stolů s vixlajvantovým ubrusem, přidal v Karibiku nepostradatelné dvoumetrové reprobedny a vedle postavil gril. Dneska má narváno a jeho obří grilované langusty jsou bezkonkurenční. Čerstvou pochoutku, která se ještě před chvílí mrskala, zapíjíme „rhumpunchem“ nebo pivem. Prázdné láhve pak používáme namísto louskáčku.

Mořská rezervace Tobago Cays leží doslova „za rohem“. Ráno přejíždíme do této pohádkové laguny obklopené pěti malými ostrůvky a vyvazujeme se na bóji. Korálový útes nás chrání před vlnami a šnorchlování je tu fantastické. Na písečném dně leží obrovské hvězdice, pozoruji rejnoky, želvy a obrovská rybí hejna.

Den plný zážitků rychle končí, sluneční kotouč padá do moře a my si uvědomujeme, že zítra musíme vyrazit na zpáteční plavbu na Martinik. Určitě se sem ale jednou vrátím a doufám, že tato místa najdu taková, jako jsou nyní – plná usměvavých lidí a nezkažená masovou turistikou.

Text a foto © Jan Hocek