Severní Grónsko křížem krážem

Na největším ostrově světa vás ohromí doslova vše. Obdivovat tu můžete nejproduktivnější ledovec severní polokoule, pozorovat velryby, navštívit eskymácké osady, ochutnat tuleně či pižmoně. V létě si pak užijete nikdy nezapadající slunce a v zimě naopak polární záři. Z mnoha míst, kam se v Grónsku můžete vypravit, vybíráme západní pobřeží v okolí městečka Ilulissat. Najdeme tu totiž mimo jiné ledovcový fjord Icefjord, jedinou rezervaci ostrova, která je na seznamu UNESCO. V zálivu Disko Bay se také vyskytuje hodně velryb. Další výhodou této oblasti je její poloha daleko nad polárním kruhem. V létě vás tak čeká nikdy nezapadající slunce a oproti jižnímu a východnímu pobřeží také stabilní a slunečné počasí.

Odlétám malým vrtulovým letadlem z Reykjavíku, které mne za tři hodiny přenáší na západní pobřeží Grónska, do městečka Ilulissat. Už let do Grónska přestavuje zážitek, na který se nezapomíná. Po přeletu největšího ledového štítu severní polokoule se před námi objevily pobřežní fjordy vyplněné kusy ledu. Krátká ranvej letiště v Ilulissatu vyžaduje nasazení speciálních letadel a jistou ruku zkušeného pilota. Letiště sice vypadá jako bouda místního aeroklubu, ale pro místní obyvatele je často jedinou spojnicí s civilizací. Toto místo v severním Grónsku jsem zvolil z mnoha různých důvodů, tím hlavním je Unescem chráněný ledovcový fjord Icefjord s nejproduktivnějším ledovcem severní polokoule. Protože Grónsko je obrovské, bylo mi jasné, že pro svou cestu musím dobře zvážit kam letět, protože náklady na místní přesuny jsou velmi vysoké.

Život mezi ledem a oceánem

Po příletu a ubytování v jednom z místních hotelů vyrážím pěšky na obhlídku města. Samotný Ilulissat se rozprostírá na skalnatém pobřeží okolo malé zátoky, sloužící jako přístav. Obdivuji pro Grónsko typické barevně pomalované dřevěné domky, z jejichž oken se naskýtá pohled na obrovské ledové kry plující po hladině moře. Led se odlamuje z nedalekého ledovce, který je od roku 2004 chráněnou rezervací na seznamu přírodních památek UNESCO a zároveň také největším magnetem turistů. Mimochodem, slovo ilulissat znamená v eskymáckém jazyce „plovoucí ledovec“.

Ač si připadám doslova jako „na konci světa“, jsem ve třetím největším městě Grónska, s veškerým základním servisem potřebným k životu na okraji oceánu a ledové pustiny. Je tu supermarket a spousta malých obchůdků, banka, nemocnice, kostel a na okraji zástavby malá elektrárna. Spousta obyvatel nemá auto, civilizace totiž s hranicemi městečka končí. Využívají spíše kola, lodě a v zimě psí spřežení. Naprostou převahu psí dopravy dokazují stovky psů uvázaných mezi domy i na loukách za městem.

Je začátek června, léto je teprve v rozpuku a na svazích za městem místy ještě leží zbytky sněhu. Podle místních se letos léto trochu opozdilo, přesto svítí sluníčko a dá se chodit v lehkém oblečení. Obdivuji Sionský kostel postavený hned u vody a navštěvuji hned vedle stojící muzeum pojmenované po grónském polárním badateli a „otci eskymáků“, Knudu Rasmussenovi. Zaujalo mne také několik kajaků položených na stojanu u vody. Kajak je grónský vynález a tyto lodičky tady prý dodnes umí vyrábět tradičním způsobem. Snad budu mít později příležitost si zapádlovat v nějakém hezkém fjordu!

U eskymáků doma

Jednou z možností, jak poznat život místních, je navštívit jejich dům. Moje představa života eskymáků vzala rychle za své, jakmile jsem překročil práh jejich obydlí. Mladá rodina, kterou jsem navštívili, bydlí v typickém dřevěném domku asi padesát metrů od pobřeží. Interiér domu, který postavili před pěti lety, připomíná klasickou evropskou domácnost. Od moderní kuchyňské linky až po LCD televizor se satelitním přijímačem, na němž mi přes laptop promítají obrázky z letních rodinných výletů po okolí. I další vymoženosti civilizace jsou na hony vzdálené životu v iglú: z kohoutku teče teplá i studená voda, topení napájené elektřinou příjemně hřeje, a tak jediným rozdílem, který jsem během krátké návštěvy objevil, bylo chemické WC.

K obědu se servíruje vařené tulení maso, typický pokrm z minulých časů. Tuleně však v nedalekém obchodě nevedou, mám štěstí, že ho nedávno ulovil manžel, pracující jako rybář pro místní společnost. Tulení maso je chuťově nezaměnitelné se vším, co jsem doposud jedl, je velmi tmavé (barvou podobné krvavému jelítku) a jeho chuť připomíná chuť jater.

V království ledu

Následující den mám v plánu navštívit hlavní přírodní zajímavost a atrakci oblasti, kterou je Sermeq Kujalleq, nejproduktivnější ledovec severní polokoule a zároveň největší ledovec, který ústí v moři. Tento ledovec vypouští do padesát kilometrů dlouhého fjordu deset procent veškerého grónského ledu! Sermeq Kujalleq se také vyznačuje velkou rychlostí, ledová masa se k moři sune rychlostí až čtyřicet metrů za den! Zdejší ledovec představuje, podobně jako alpské či antarktické ledovce, jistý indikátor globálního oteplování. O tomto efektu nemají místní obyvatelé pochyb. Když jsem se dal do řeči se staršími obyvateli Ilulissatu, dozvěděl jsem se například, že za jejich mládí zamrzalo pobřeží, což se prý již dlouhá léta nestalo. Na mapě si pak mohu prohlédnout, jak čelo ledovce za posledních několik let ustoupilo a namísto sto metrů vysokých plovoucích ledovců se nyní musíme „spokojit“ s výškou 30 až 40 metrů.

Vyrážím na pěší výlet podél fjordu. Už po kilometru chůze od města přicházím k pobřeží, odkud se naskýtá pohled na nekonečně dlouhý prostor vyplněný ledem. Vypadá to jako ledovec, ve skutečnosti ale jde o fjord s odlomenými a plovoucími kusy ledu. Samotné čelo ledovce se ztrácí v oparu o nějakých padesát kilometrů dál ve vnitrozemí. Po neznatelné stezce postupuji na jeden z vyhlídkových vrcholů a obdivuji tu ledovou nádheru pode mnou. Vystupuji na zaoblená skaliska, překračuji desítky zurčících potůčků, fotím sotva znatelné růžové kvítky lomikamenů… Kdybych chtěl, mohl bych podél fjordu vyrazit na vícedenní trek, vzhledem k mým plánům ale volím jen celodenní variantu a pohodovým tempem postupuji touto snovou krajinou ledu, skal a zakrslých bříz.

Půlnoční plavba

V jedenáct večer stále svítí slunce a vzhledem k poloze města 250 kilometrů nad polárním kruhem tu ani o půlnoci nezapadne. Po návratu z túry nasedám v přístavu na malou dřevěnou loď a vyplouváme na půlnoční plavbu mezi plovoucí ledy. Přestože jde o největší atrakci, na lodi jsou kromě mě a kapitána už jen dva další turisté. Ani ne za dvacet minut se ocitáme v labyrintu obrovských plovoucích ker, vysokých jako paneláky. Tu a tam zahlédneme loďky rybářů nebo nad námi přelétne racek. Jinak panuje naprosté ticho přerušované občasným rachotem padajích odlomených ker. Půlnoční šikmé světlo a bezvětří kouzlí mezi obřími krami fantastickou atmosféru světel a stínů.

 

Na ostrově Disko

Po několika dnech poznávání Ilulissatu a okolí se naloďuji na místní lodní linku, která směřuje napříč Baffinovým zálivem na ostrov Disko. Podle informací by na tomto největším grónském ostrově měly být skvělé podmínky pro treking a také si od návštěvy slibuji mnohem větší odlehlost a tedy minimum turistů. Loď je plná eskymáků (místní se většinou k tomuto pojmenování hrdě hlásí), vracejících se do svých domovů a jsem tu evidentně jediný cizinec. Během celodenní plavby je čas na fotografování plovoucích ledů, zastavujeme v několika vesnicích a také několikrát pozorujeme velryby. V přístavu na mne čeká Augusta se kterou jsem domluven na ubytování v jejím malém hotýlku.

Městečko s nevyslovitelným jménem Qeqertarsuaq (dánsky se jmenuje Godhavn) leží pod monumentálními kilometr vysokými útesy, které se zvedají přímo z moře. I tady, sto kilometrů vzdušnou čarou od ledovce v Ilulissatu, pozoruji obrovské plovoucí kusy ledu, které překonaly tuto vzdálenost a „zaparkovaly“ na zdejší pláži. V Městečku žije komunita rybářů a v době mé návštěvy zrovna vrcholí tah malých rybek huňáčků severních, které místní děti s velkou radostí loví na pláži do síťek. Když procházím mezi rybářskými domky, připadám si jako v jiném světě: tu se na šňůře na prádlo suší ryby, jinde vidím vedle dveří zavěšenou ozdobu z obrovského velrybího obratle, další obyvatel si pro změnu svou branku vyrobil z velrybích kostí…

Je-libo velrybu nebo ledního medvěda?
Můj pobyt na ostrově Disko má i svůj gurmánský podtext. Každý den se mě totiž Augusta zeptá co bych chtěl uvařit k večeři. Nabídka je sice jednoduchá, ale pro našince poměrně exotická: velryba, pižmoň nebo ryba. Postupně jsem tak ochutnal víceméně všechna polární zvířata, a to včetně tuleně a delikatesy v podobě šunky z ledního medvěda. Po této zkušenosti musím uznat, že ač nesouhlasím s lovem velryb, tak domorodce docela chápu – velrybí maso je velmi chutné a přes náznak rybí chuti bych ho přirovnal k velmi jemnému stejku z divočiny.

Jedním z mých cílů je vystoupit na vrchol útesu nad městem, odkud se otevírá nádherný rozhled a kde se podle mé paní domácí dá i v létě na malém ledovci jezdit se psím spřežením. Ráno vyrážím podél pobřeží k malému potoku, kde se cesta stáčí do vnitrozemí. Míjím polní letiště, dánskou polární stanici a začínám stoupat do hor. Po předchozích slunečných dnech se najednou obloha zatahuje a špičky kopců se ztrácejí v mracích. Úžasné krajině dominují ledovcem modelované svahy hor dosahující výšky téměř 2000 m. Jak stoupám vzhůru, postupně přibývá sněhu až se cesta nakonec zcela vytrácí. Posuzuji situaci a vzhledem k četným roklím a trhlinám se raději rozhoduji pro bezpečný návrat stejnou cestou.

Text a foto © Jan Hocek