Bhútán – splněný cestovatelův sen

Při vyslovení jména Bhútán možná mnozí budou tápat na glóbusu… Málo známou horskou zemi o rozloze poloviny České republiky najdeme východně od Nepálu, vklíněnou mezi tropickou Indií a suchými náhorními planinami Tibetu. Když se mi naskytla příležitost se sem na pár týdnů vydat na studijní cestu, neváhal jsem ani na vteřinu..

Toto buddhistické království pod štíty Himálaje nabízí čistou krajinu a úžasnou přírodu, zasněžené hory, ukryté kláštery, prastaré obyčeje a velmi pohostinné lidi. O izolovanosti země hovoří i fakt, že více, než polovina rozlohy Bhútánu leží výše než 3000 m a najdeme tu mimo jiné nejvyšší nezdolanou horu, jíž je 7570 m vysoký štít Gangkhar Puensum.

Poté, kdy Bhútán byl pro cizince uzavřenou zemí, se před několika lety hranice otevřely i pro turisty – stále však návštěvníci podléhají přísné kontrole a musí platit nemalý denní poplatek.

Před odjezdem jsem tedy byl zvědavý na to, co mě v Bhútánu čeká. Informací k dohledání je málo a nepotkal jsem nikoho, kdo by tuto zemi předtím navštívil. Nakonec moje zážitky daleko překonaly očekávání – setkal jsem se s neobyčejně příjemnými a pohostinnými lidmi, spatřil pramálo dalších turistů a zažíval atmosféru původních časů v zemi, jejíž kouzlo se možná velmi brzy vytratí.

Nejdivočejší přistání světa

Už samotný přílet do Bhútánu je pro mnoho cestovatelů zážitkem samo o sobě. Neponechal jsem nic náhodě a sedl jsem si k okýnku na levé straně, abych mohl spolu s Milanem a Lenkou, kteří cestují se mnou, během letu z Dillí obdivovat výhled na himálajské osmitisícovky. Postupně za okýnkem letadla defilují impozantní zasněžené štíty Everestu, Lhotse i Makalu. Jakmile míjíme obrovský masiv Kančendžengy, dostáváme se z nepálského území nad indický Sikkim a po pár minutách začínáme sestupovat do jednoho z hlubokých údolí.

Že bhútánské letiště Paro není daleko poznám podle mohutného náklonu letadla, kdy airbus společnosti Drukair během několika okamžiků otáčí o 180°, přičemž strmé zalesněné svahy míjíme na můj vkus opravdu dost těsně… Pod námi se objevují rýžová políčka a typické bhútánské domky. Vidím pevnost v Paro a pak už se jen pilot musí vyhnout hřbetu kopce, který mu jaksi překáží těsně před ranvejí. Ne nadarmo se tomuto letišti přezdívá nejnebezpečnější letiště na světě…

Po schůdcích vystupuji z letadla a pozoruji na sobě, jak příliv adrenalinu z přistání náhle odplouvá s pohodou, která vyzařuje ze všeho, co je okolo mne: na svazích nad letištěm se třepotají typické buddhistické praporky, z velkého obrazu se na mne usmívá královský pár a z komínů dřevěných domečků stoupá k modré obloze dým. Nikdo nikam nespěchá. Čas, jakoby tu nehrál žádnou roli. Dokonce se můžu volně procházet kolem letadla a fotografovat

Tygří hnízdo

Na letišti na nás už čeká Pema, náš průvodce. Je ustrojený v typickém mužském kroji „gho“, jakémsi plášti dlouhém po kolena, připomínajícím přepásaný župan. Bhútánci dbají na tradice a jak se dozvídáme, tento oděv je povinné nosit během pracovní doby.

Ubytovávám se v hotelu na nádherném místě, je to jakési orlí hnízdo, vysoko nad údolím. Z hotelové terasy obdivuji výhled na jednu z nejposvátnějších hor Bhútánu, jejíž zaledněná špička shlíží z výšky 7.326 m. Pema ukazuje na protější svah, kde pod skalnatým vrcholkem leží proslulé Tygří hnízdo, jedna z nejvýznamnějších památek země. Výstup k tomuto chrámu plánujeme na následující den.

Klášter Taktsang, jak se Tygří hnízdo skutečně jmenuje, představuje hlavní turistický bod celé země. Je to něco, jako náš Karlštejn nebo Pražský hrad – prostě všichni turisti ho musí vidět! Když ale následující ráno stoupáme borovým lesem ke klášteru, příliš návštěvníků nepotkáváme, a to jsme tu v říjnu, kdy panuje nejvyšší sezona.

Výstup není příliš náročný, i když nadmořská výška je na dýchání už znát. Část návštěvníků se nechává vyvézt na hřbetech mul, většina však absolvuje zhruba tříhodinový pochod vlastními silami. O co jednodušší to měl Guru Rinpoche, který sem podle legendy přiletěl v 8.stol. na hřbetu tygřice!

Nádherná stavba je doslova nalepena na skále vysoko nad údolím, ve výšce 3100 metrů, kousek od monumentálního vodopádu. Vstup do kláštera je možný až po odložení fotobatohů a důkladném prošacování, nikdo nesmí mít s sebou ani mobil. S Pemou procházíme jednotlivé místnosti a modlitebny a nahlédneme i do jeskyně, kde prý Guru Rinpoche meditoval 3 měsíce.

Jomolhari – Laya-Gasa trek

Následující den se loučím s Milanem a Lenkou, kteří vyrážejí na téměř dvoutýdenní putování podél nejvyšších bhútánských štítů. Jejich trasa začíná nedaleko města Paro a vede k úpatí hory Jomolhari a dále podél tibetsko-bhútánské hranice do vesnice Laya, ležící pod horou Masagang. Díky zasněženým panenským vrcholkům hor (v Bhútánu je zakázáno vystoupit na vrchol vyšší než 6000 m), měnící se krajině a izolovanosti patří túra Laya-Gasa k nejsceneričtějším v Bhútánu.

Když jsme se s Milanem a Lenkou opět potkali po dvou týdnech v hospodě v Thimphu, byli ze svého zážitku v horách doslova nadšeni. Přestože v minulosti poznali desítky světových treků po celém světě, podle Lenky to byla nejhezčí túra, kterou prošla. Svůj díl na tom jistě mělo i krásné počasí, které v této oblasti na podzim obvykle panuje a také skvělá práce doprovodného týmu a průvodce Pemy, kterého jsem jim domluvil.

Abyste tomu rozuměli – v Bhútánu nemůžete vyrazit na vícedenní trek jen tak, samostatně. Vše je organizováno a podřízeno maximálnímu pohodlí turistů. Skupinka výletníků má k dispozici průvodce a kuchaře a spolu s nimi jde karavana koní (ve vyšších polohách jaků), kteří nesou náklad. Teplé jídlo se servíruje třikrát denně, k dispozici je stan na přespání i jídelní stan, nesou se dokonce skládací stoly, křesílka a toaleta…

Ve výsledku máte komfort, o kterém se vám nesnilo, nemusíte tahat těžký batoh a můžete si maximálně užívat krásu okolo vás. Lze tak vyrazit třeba i s menšími dětmi; osobně jsem v horách centrálního Bhútánu potkal rodinu z Holandska s třemi malými slečnami ve věku 8 – 12 let, kteří v pohodě absolvovali šestidenní túru!

Hrubé domácí štěstí

Moje putování Bhútánem mne postupně přivádí do bezpočtu kouzelných míst: navštěvuji hlavní město Thimphu (snad jediné opravdové město celé země) i horská údolí Bumthang připomínající krajinou Švýcarsko, v národní knihovně si prohlížím největší tištěnou knihu světa, překonávám bezpočet horských sedel odkud se otevírají famózní výhledy na hřeben Himálaje, pěšky stoupám k buddhistickým klášterům, fotím meditující mnichy i ženy sklízející rýži, procházím vesnicemi v zapadlých horských údolích…

Užívám si luxusu osobního průvodce a řidiče, který každé ráno leští už tak nablýskané Hyundai SUV. Trasa je naplánovaná, ale podle chuti a počasí ji několikrát upravuji. Průvodce Tenzink je ochoten se mnou za tmy vyrážet za východem slunce nebo se pěšky prodírat lesem k ukrytým klášterům. Jeho znalosti historie a kultury jsou obdivuhodné, navíc se díky jeho skvělé angličtině nemám problém domluvit. Vjemů je tolik, že se to těžko vstřebává, a tak každý večer sedím v hotýlku u skvělého piva „Red Panda“ a nad notebookem probírám fotky a píšu deník abych něco nezapomněl.

Lidé tu žijí jako před staletími, jediným zdaleka viditelným dokladem postupující modernizace jsou plechové střechy tradičních domů a elektrická vedení. Bhútánci se ale nevzdávají tradic, přes zavedení demokracie před pár lety stále obdivně vzhlížejí ke králi, chodí v krojích, modlí se v klášterech nebo soutěží v tradiční lukostřelbě. Jeden takový lukostřelecký „mač“ jsem měl možnost pozorovat – dech mi vyrazila už vzdálenost, na kterou se střílí (je to 160 metrů), a velikost terče (v průměru asi 20 cm). Střílí se v týmech proti sobě, přičemž lučištníci klidně postávají jen pár metrů od terče do kterého se zabodávají hroty šípů druhého družstva. Jedná se i o společenskou záležitost a po každém úspěšném zásahu provádí tým vítězný tanec.

Zdá se, že v této zemi jsou lidé opravdu spokojení a šťastní. Sice na první pohled poznám, že většina z tři čtvrtě miliónu obyvatel Bhútánu patří z našeho pohledu k těm chudším, na druhou stranu nikde nevidím žebráky jako je tomu třeba v sousední Indii nebo nedalekém Nepálu. Bhútán v tomto ohledu již od roku 1972 razí heslo „hrubé národní štěstí“ (anglicky gross national happiness); jde spíše o politický koncept, který se snaží vyjádřit míru kvality lidského života a rozvoje společnosti pomocí obecnějšího ukazatele, než jakým je čistě ekonomický hrubý domácí produkt. Hrubé národní štěstí stojí na čtyřech pilířích: na podpoře udržitelného rozvoje, zachovávání a podpoře kulturních hodnot, přirozeném životním prostředí a na dobré vládě.

Tanec v maskách

Jeden z posledních dní v Bhútánu zavítám do odlehlého horského údolí Phobjikha. Směřujeme sem mimo jiné za vzácnými ptáky jeřáby černokrkými, kteří zde ve velkých hejnech zimují. Mělké, ledovcem vytvořené údolí, leží ve výšce 3000 m a připomíná svým charakterem tibetskou krajinu. Svahy porůstají borovice a modříny, které se teď, na konci října barví do krásných podzimních tónů. Prohlížím si zdejší klášter Gangteng, který patří k nejstarším v Bhútánu a leží na malém kopečku nad údolím. Pohledem na pusté travnaté dno údolí zjišťuji, že jeřábi z Tibetu zatím nepřiletěli.

Vyrážím tedy na kratší túru, která mne nejprve přivádí do nádherného lesa. Lesní pěšina se klikatí pod mohutnými stromy a pomalu sestupuje na dno údolí. Tenzinkovi, najednou zazvoní mobil a od našeho řidiče se dozvídáme, že u jednoho z klášterů asi čtyři kilometry odtud právě probíhá roční festival a tance v maskách. Dávám se do poklusu, nerad bych tuto událost promeškal. Je mi záhadou, proč jsme o festivalu nevěděli předem a Tenzink mi vysvětluje, že v některých místech termíny těchto slavností neoznamují předem aby se vyhnuli záplavě turistů. Máme prostě štěstí!

Na louce před starým klášterem sedí na zemi několik stovek lidí. Jsou tu děti, rodiny i stařečkové, kteří točí modlitebními mlýnky. Kromě mne tu je už pouze jedna dvojice turistů. Mezi lidmi procházejí postavy v maskách rozesmátých klaunů a pod stany v plastových křeslech sedí několik vysoce postavených mnichů. Uvnitř kláštera skrze bránu pozoruji chumel postav v barevných krojích, kteří náhle vybíhají ven. Osm tanečníků má na hlavě nasazeny masky koňských hlav a předvádí rituální tanec.

Několikaminutovým představením vlastně vrcholí nejvýznamnější zdejší festival, který jsem se štěstím mohl navštívit. Když pak večer relaxuji v kádi s vodou ohřátou rozpálenými říčními valouny, přijde mi to celé jako jeden velký sen…

Text a foto © Jan Hocek