Antarktida aktivně

Po více než sto letech od chvíle, kdy na ni vstoupila lidská noha, představuje Antarktida stále jednu z nejméně probádaných oblastí a jedno z posledních míst na Zemi, kde najdeme skutečně panenskou přírodu prostou civilizace. Je to kontinent superlativů – nejenom nejstudenější, ale také největrnější, nejsušší a s nejvyšší průměrnou nadmořskou výškou.

Tento svět mezi horami ledu, velrybami a nebojácnými tučňáky, můžete navštívit na některé z polárních cest na palubě lodi. Naše reportáž ze šestého kontinentu přináší pohled na Antarktidu z pohledu aktivního cestovatele – pluli jsme kolem ledovců na mořských kajacích, pozorovali velryby, stoupali v mačkách na vrcholky hor, bivakovali mezi tučňáky…

Postrach námořníků

Vyplouváme z argentinské Ushuai a po zhruba čtyřech hodinách plavby v průlivu Beagle Channel otáčíme na jih, do nechvalně proslulých vod Drakeova průlivu, nejširšího průlivu světa a místa nahánějícího strach všem námořníkům. Před námi je nyní téměř 1000 km bouřlivého oceánu oddělujícího Jižní Ameriku od Antarktidy.

Na palubě trávím spoustu času a pozoruji dvoumetrové albatrosy a buřňáky, občas před přídí skočí delfín nebo se vynoří vzdálená ploutev velryby. Druhý den plavby proplouváme tzv. „Antarktickou konvergencí“, hranicí mezi Atlantikem a studenými vodami Jižního oceánu. Oficiálně se tak dostáváme na geografické území Antarktidy!

Třetí den navečer se objevují první ostrovy, Jižní Shetlandy. Souostroví tvoří asi 500 km dlouhý řetězec ostrovů, od kterých je Antarktický poloostrov vzdálen ještě asi 100 km. Jižní Shetlandy patří mezi oblíbené zastávky většiny expedic směřujících na Antarktidu. Pro nás je to první místo, kde nazouváme sněžnice a vystupujeme na hranu kráteru ostrova Decption Island. Odtud poprvé v dálce pozorujeme strmé pobřeží Antarktidy.

 

V mačkách na úchvatnou vyhlídku

Dny jsou v prosinci u polárního kruhu dlouhé, sluníčko zapadá v 11 večer a ani přes noc není úplná tma. Skvělé na focení, horší je to se spánkem, kterého se mi nedostává. Ale říkám si, že na Antarktidu se člověk nepodívá každý den a dospím se v letadle..

Třetí den kotvíme v zátoce Paradise Bay. Už z názvu vyplývá, že místo je to vskutku úchvatné, kde nad labyrintem zátok a ostrůvků trčí kilometr vysoké útesy, do moře padají splazy ledovců a na hladině plují kry nejrůznějších tvarů.

Ráno se necháváme vysadit malým Zodiakem pod jedním z okolních vrcholů. Vykládáme pytel s mačkami, lany a cepíny, navazujeme se na lano a stoupáme po ledovci až na vyhlídku, odkud naše loď vypadá mezi ledovými horami jako malá hračka. Obdivuji z nadhledu hornatou krajinu rozbrázděnou hlubokými zátokami, jejichž hladina vypadá jako dokonale černé zrcadlo.

Na kajaku mezi krami

Jelikož si s sebou vezeme mořské kajaky, oblékáme se následující den do neopřenu – nejsme totiž v Karibiku a případné zvrhnutí v ledové vodě by mohlo být životu nebezpečné. Spustit kajaky na vodu je vzhledem k výšce paluby našeho ledoborce docela teambuildingová záležitost. Nakonec se všechny lodě houpají na vodě, uvázány za tažný nafukovací Zodiak. My sedáme do druhého člunu a v bezpečné vzdálenosti od mateřské lodi se konečně soukáme do kokpitů. Konečně jsme na vodě!

Pocit je to fantastický, voda je klidná jako zrcadlo a má skoro až černou barvu. Nad hladinu vystupují ledové kry, čím větší kus ledu, tím výraznější je jeho smaragdová barva prosvítající ven.

Míjíme argentinskou základnu Base Brown; pár oranžových domečků se tu krčí na stráni mezi mořem a skalami. Základna vypadá opuštěně, takže pokračujeme dál pod nedaleký majestátný útes zvedající se do pořádné výšky. Ledová tříšť chrastí pod špicemi našich lodí a my zakláníme hlavu, abychom mohli obdivovat barevnou paletu skal i hnízdiště kormoránů antarktických, kteří se krčí na neuvěřitelně nepřístupných a strmých skalách.

Zvědaví tučňáci a lenošící tuleni

Na kajacích doplouváme až k jednomu z ledovců, který zde padá do moře. Kolmá ledová stěna se zvedá do výšky několika stovek metrů a láká nás k bližšímu prozkoumání. Nebezpečí odtržení ledové masy je ale velké, takže vše raději z „povzdálí pozorujeme“. Jsme tu úplně sami, v absolutním tichu a ledové nádheře vychutnávám každou vteřinu času. Za tyto chvíle stálo za to vydat se na konec světa a přeplout rozbouřený Drakeův průliv!

Pokračujeme dál podél břehů, z nichž se zvedají vysoké černé skály pokryté směsí sněhu a ledu. Na jedné z ker zpozorujeme ležícího tuleně leopardího. Obrovský ploutvonožec patří mezi hlavní predátory antarktických vod, nás si ale ani nevšimne a klidně nás nechá připlout na pár metrů.

Chladný Jižní oceán je bohatý na živiny a proto tu najdeme také největší mořské savce – velryby. Tisíce kytovců se sem stahují na krátké antarktické léto, aby hodovaly na hojnosti krilu a dalších mořských „dobrotách“. Velrybí ploutve pozorujeme několikrát ve velké vzdálenosti, jsme přeci jenom poměrně blízko břehu.

Čas letí a ani si nevšimneme, že je již pozdní odpoledne. Vysílačkou si voláme doprovodný zodiak, který nás vyzvedává a přesouváme se zpět na náš ledoborec.

 

Bivak mezi tučňáky

Jednoho večera vyrážíme tábořit na pevninu. Každý fasujeme vak se třemi spacáky, žďárského pytlem a dvěma karimatkami. Takovou izolaci by nám Amundsen rozhodně záviděl a dokonce i tučňáci, kteří s námi bivakují ve stejné zátoce, zvědavostí nevydrželi a přišli se podívat na ty podivné bytosti zachumlané v balíku izolačních materiálů.

Protože spát se mi nechce, využívám nádherného počasí a se sněžnicemi na nohou stoupám na jednu z vyhlídek. Zatímco na malé skalce ve večerním soumraku odpočívá dravá chaluha, pár kroužících rybáků mě agresivně odhání od svého hnízda.

Nakonec se usazuji o kousek dál a obdivuji majestátnou krajinu Antarktického polostrova. Nejvyšší horu Grahamovy země, 2600 m vysokou Mt. Francis, osvětluje ještě po desáté večer sytě oranžové světlo a vytváří tak neskutečnou kulisu našeho polárního táboření.

Text a foto © Jan Hocek